Zbraně pro Erató
„Ó! Jaké rýmy! Jaké to rýmy!"
Rimbaud 1871
„Svůj kapitál mám k dispozici; bude mi uvolněn,
kdykoli budu chtít."
Rimbaud 1890
Mamince
-------------------------------------------------------------------------------
Co s ní?! S tou zbabranou
kýčařskou burleskou?
S tlamami vampírů
u šenku?
Co chceme u čerta
na téhle galéře,
Arthure?
Lvi z bronzu nad branou
v kvadrize s koleskou
vláčejí valkýru
Boženku
a Hödur poberta
prohrává haléře.
Kartu? Re.
Hraje si s kudličkou
z čirého rozmaru.
Co oči nevidí,
nebolí!
Do kouře ze zahrad
bubínek s tamtamy
zatepe:
Thor mlátí paličkou
na štíty barbarů -
- nezvířat - nelidí
s mozoly.
Pročpak si nezahrát
s bílými kartami
pro slepé?
Volnost je splacena
prsteny na ruce
a jméno směněno
za zlato.
Ach, k čemu pověsti
nad černým bochníkem
v misníku?!
Co s tebou, zpocená
vojácká onuce?!
K čemu jsi, stařeno
Erató!?
Když se ti poštěstí,
můžeš být skladníkem,
básníku!
Pod urnou s trocheji
embrya útoků
zkrnělá v obraně
ponuré.
Ach, co je do jména!
Dobré je pro bloudy ...
... pro sobce ...
Ve jménu idejí,
ve jménu pokroku
přeškol se na zbraně,
Arthure!
Svět v masce Verlaina
tancuje s velbloudy
na sopce ...
Sál s heslem v záhlaví:
"Nauč se v životě
řídit se radami
moudrými!"
Bezduchost blažená
vřezaná v modřínu
fasády.
Bezruký bezhlavý
předsedá porotě,
roven si s rybami
leklými.
A kůží spletená
ohlávka z vavřínu
za zády.
Vpletli tě do kola.
Za ruku beru tě,
žlutou, jak žárovky
ve vlaku.
Prodaná svoboda
dvojnásob bývává
ztracená.
Lid stříhá do hola
andělské perutě.
Mění je na krovky
u fraku.
( Z pod fraku zespoda
prosvítá špinavá
halena. )
Dav chrochtá nadšením
pod hesly z tlampačů.
Příšerné kulisy
v divadle.
Vládkyně ropucha
v šarlatu ve dveřích
kyne tu.
Ohlušen kňučením
zástupu mrskačů
neseš si narcisy
povadlé.
Šeptáš mi do ucha
o rusých kadeřích
v sonetu ...
Rezavé krůpěje
na bílých pěšinkách
vykaménkovaných
oblázky.
Jeť blázen ozdobou
večírků placených
lokajů:
nuž - nechať zapěje
v děravýck holinkách
u kamen kovaných
s obrázky!
Co počít s chudobou
ve světě zlacených
rocaillů?!
Temeno bez vlasů
se spánky holými,
chlebník a lahvička
pernodu.
Podoben šumaři
příběhy vypráví poutavé.
Skřehotá bez hlasu
a prsty zkřehlými
formuje slovíčka
na vodu,
závidě písaři
glotové rukávy
blýskavé.
Zmazané modráky
seprané do běla.
Páchne z nich kořala
nuzáků.
Neplaneš. Nehoříš.
Jen hrbol lopatek
nemužný
ční mezi žebráky
na schodech kostela,
svlečený do gala.
Mrzáku,
žebrej! Snad uspoříš
na malý úplatek
z almužny.
( Hřmot kroků na písku:
jakýsi nezvanec
sám mezi pochopy
nese kříž.
Trnitá ozdoba
vryla se do pleti
na čele. )
Počítej v notýsku!
Zbude ti na žvanec;
i na květ do klopy
našetříš.
K smíchu je chudoba,
bereš-li prokletí
vesele!
V třicátém poschodí
paláce s neonem
zírají nabobi
na řeku.
Zátylky křupanů
opřených v brokátu
o stěnu.
Třebas ti pohodí
stříbrňák s Neronem
na chléb a na boby
na špeku!
Na spáru v županu
sedmnáct karátů
v prstenu.
Rozkvetly jabloně.
Den spěchá k večeru
naivní výzdobou
z leknínů.
Dívenky z baletu
a snědé bicepsy
chasníků.
Vše běží v šabloně
dobrého průměru
s nečernobělobou
odstínů.
Zašantroč paletu
a zpívej o skepsi,
básníku!
Pro potlesk publika
učit se žvanění:
cit, vsáklý do pózy,
otupí.
Že studna vyschla ti
a zvykáš na bláto
bolí tě?
Že talent cvrliká
jak ptáci zranění
na pouti do prózy
pro hňupy?
Věz: hňup ti zaplatí
za stáj i za mláto
v korytě!
Vtěsnaný do řady
chceš vzlétnout do vzduchu,
leč jíl je zadřený
v podvozku.
Sníh padá stovky dní
na křídla, vzepjatá
z oprátky,
zkrášluje obřady
mrzáčků na duchu:
senilní stařeny
bez mozků
i mongoloidní
statisícerčata
s mávátky.
Vzduch plný houkaček
zaskřípe na plicích
tak jako střepiny
o kosu.
Zesnulí - živoucí
do rakve usedli
plechové
( Řetízky houpaček
na tenkých jehlicích,
lesklejší šupiny
lososů. )
Přadleny pavouci
podušky upředly
prachové.
Na nich pak spočineš:
v hlíně - jak v pápěří.
Čas rány zacelil?
Nevadí,
všeho jen do času.
I úsměv zdvořilý
pro lidi.
Zatlač si oči, než
poznají někteří
to, že ses spřátelil
s chamradí!
( Že s bandou mamlasů
sami tě sbratřili,
nevidí! )
Kostky jsou vrženy
na víko ze sudu.
Hraj! Že tě okradou?
C'est la vie!
Na místo úhrady
na dudy zaduješ
maitresám.
Tisíckrát zrazený
přivykáš osudu.
Cinkáš si se zradou
na zdraví.
Ze strachu ze zrady
poprvé zrazuješ.
Sebe sám!
Zní hudba varhaní -
- tokáta mollová
pro smrtku - nevěstu
Ďáblovu.
Dýcháš, ač nežiješ.
Jen smutek zůstává,
básníku.
Nač myslíš při lhaní?
Na slůvka medová
vecpaná do textu
proslovů?
Na pouzdro s noži, jež
artista podává
řezníku?
Na zlaté čabraky
honosných čtyřspřeží?
Na běhny v zátopě
vějířů,
jež v pachu pačuli
čekají s nabídkou
na mince?
Anebo na fraky,
ušité z loupeží?
Na řády na klopě
šejdířů?
Na vznosné tituly
vrahounů s bambitkou
v holínce?
Nač myslíš, poeto,
když dřepíš, laskaje
kožené popruhy
karabin?
Na Paříž se skly snů?
Či na bič? Na zuby
Arabů?
Nenávist ... Co je to?
Co vlastně láska je? ...
Vbodnutí ostruhy
do slabin
znamená pro klisnu
obrok a otruby
ve žlabu.
V mozku se navrství
slov. Jařmo volovo -
- palivo na otop
tyranu.
Z lichotek vítězům
podlost tě zavalí
zbabělá.
Ne! Dumáš o blbství,
těžkém, jak olovo,
halící izotop
uranu.
O klíči k železům,
do kterých vkovali
anděla.
Kat-démon před celou
dostavěl hranici.
Na přilbě peříčka
cherubí.
Rozdmychá plamínky,
znamení zloděje
zahvízdá:
pět minut před celou.
Na bílé zvonici
škrtí smrt kmotřička
holuby.
Něžnější maminky
nazpět pak klade je
do hnízda.
Upije z kalicha;
jak dívka marnivá
halí se do rzivé
kytlice.
Potom se rozletí
na křídlech upírů
do noci.
Zní lkání kalicha.
Na stránce přibývá
inkoustu: neživé
číslice -
- znak cejchu na pleti
na mrtvém papíru.
Otroci.
Skaliska v objetí
s černými cypřiši
vyprahle čekají
na léto.
Bůh není člověkem,
byť Krista ubili
na kříži.
Učíš se zpaměti,
kterak se rozliší
Galla a Massai,
poeto,
ač chtěl bys s Lautrecem
loudat se opilý
Paříží,
hluboko s půlnoci
líbat se s milenkou,
až jitrem zrumění
chudobky!
Hulákat písničky
v začmoudlé putyčce
na rohu ...?
Vyčerpán nemocí
zpíjíš se pálenkou;
splachuješ umění
do kobky.
Láska? Dvě vlásničky
zapadlé v kapsičce
batohu.
Ni na krok z ulity!
Ukryl ses do prsti -
- nad tebou vrstva těl
obětí:
zrak zesnul na ústí
hlavně. Kříž z kamene
nad ploty.
Stvol citu, ukrytý
pod kůží záprstí,
zakrněl. Zplstnatěl
v poupěti.
Než stačil dorůsti,
zatvrdl do kmene ...
... Jsi to ty?
Ten somrák v zrcadle -
- zarostlý, plešatý,
s vyhaslým pohledem
pijana?
... Křížala za lebku
se štětkou obočí
nunváře,
dbě bulvy, zapadlé
do důlků. Zaťatý
předkus ... Tůň, pod ledem
spoutaná.
Smích roven úšklebku.
Dva vaky buldočí
za tváře.
Zátylek masitý
vyčnívá z haleny,
jak měsíc strupatý
nad Seinou.
Smát ... Plakat chce se ti
z marného útěku
do pózy.
Ach, ano! Jsi to ty,
ten napůl šílený
plesnivec, ženatý
s gangrénou.
V sedmatřiceti
dospěl jsi do věku
nekrózy.
Co zbylo z bohémy?
Pár matných vzpomínek
v paměti propité.
Básně? Ne,
jen střípek barevný
tu a tam vytane
z mozaiky,
jak smyté emblémy
na víčku hodinek.
A rusé copy té
vysněné
panenské carevny
se žezlem splétané
nahajky.
Mrtvolky daktylů,
zaváté do skalin.
Nad chrámy Sumerů
ticho dlí.
Namísto maskary
žal vryl se do skrání
Popelce.
Trojexil v exilu!
A strach. Strach - meskalin -
- s návratem k průměru
v pohodlí.
Děs smíchu maškary,
rozplizlý v svítání
popelce.
Nic s ničím. K ničemu!
Nicota nez hranic!
Hňup-vládce u vodky
zasedne.
Blbý, ač vzdělaný:
takový patřívá
do vlády!
Houf chytrých ničemů -
- rytířů z Nemanic -
- rýmuje lichotky
dovedné.
Pak - strachem zdělaný -
vládci se vysmívá
za zády.
Sám znáš ho, lokaje,
krotkého k tyranu;
chřtán k zemi ohnutý,
žere zem.
Však zpyšní ve chvíli,
jakmile na pána
povýší!
Lid slouží, smekaje
před dveřmi buranů,
jichž boty okuty
železem,
chám káže o píli
a lóže přecpána
slepýši.
Jak přízrak nestvůrný
ční pýcha nad zenit!
Tvář děsu z Goyových
obrazů:
minulost oživlá,
vražená na kůly.
V požáru
konopí sambenit.
A popel. Bez urny.
Zvuk trumpet bojových
do mrazu.
Praporec boží vlá,
spuštěný do půli
stožáru
daleko od lidí.
Rty větru mazlivé
slíbalz popel. Nic
vzejde v květ,
tma skryje běsnění,
popravy, oprátky,
bezpráví.
Ne, nikdo nevidí ...
... Jak děti bázlivé
za víčka zřítelnic
skryjme svět!
A z krabic na snění
strýc Satan pohádky
vypráví.
Dlaň spáru snětivá
rozdává oplatky,
( brož alabastrová
k okrase
v rukávci chatrném ),
za víno hroznu - líh
narkózy.
Chór snobů uctívá
sepsané ostatky,
jichž ruka Mistrova
dotkla se,
neb Mistr - pod drnem!
Vzkříšení zesnulých
nehrozí.
Jen hroby na kontě.
Bohyně Athéna,
se sponou na límci
tuniky
a svitkem sonetů
protknutých ocelí
oštěpu,
postává ve frontě
na funkci kreténa
ve dvorním blázinci.
Uniky?
Na jinou planetu?
Na ostrov? Do cely?
Do sklepů?
Kam prchnout ze světa
lžikrálů, pahrabat,
rádobybaronů,
ničení?
Do lesů? Do pouští?
Vždy skončíš na nule
počátku.
Snad - skrýt se do ghetta
a čekat na rabat
v železobetonu mlčení,
prostředník na spoušti
a oko strnulé
v kukátku
střílny. Smích bezzubý
nad slepou municí
vět, kterým uťali
pointu,
verbálních kastrací,
půlvětí
vyrvaných z kontextu,
významů naruby,
jež tlejí v márnici,
nacpány šakaly
za plentu,
na shnilou matraci
neživých, vylhaných
protestů.
Všude tě nalezne
kuběna - beznaděj;
zbabělství kreténů -
- zvíře zlé;
ten chrapoun nadutý
s hůlčičkou s hlavicí
z porfyru.
A slunce železné
na konci března. Děj
končí. Lži na scénu
vyhřezlé
v tržnici v Djibuty.
Hák s masem v pravici
satyrů.
Na lůžku ratejny
pročítáš noviny
se jmény básníků -
- kumpánů.
Jeden z nich, tučněje,
cvrliká za drátem
voliér;
lhostejný, prodejný,
desátek povinný
odvádí ptáčníku
sultánu.
Hle, mistr z učně je!
Dramatik! ... ( Kabátem )
Moliére!
Druhý se, zbohatlý,
stěhuje do zámku.
Medaili "Za hladkost"
pod plecí
a zadek vycpaný
vycpávkou hadrovou
bonmotů.
Měkkými obratly
škemrá si o známku:
pán dá mu obrat kost
telecí.
Ten třetí, zpatlaný,
střeží teď žánrovou
čistotu.
Kroutí si licousy,
kadeří paruku,
hýčkaje dalšího
z pětice;
písálka z province.
Má půvab prosťáčka
nedbalý.
Nestíná, nerdousí.
Jen tiše, nez hluku,
promění kočího
v šlechtice:
neb tchoř i z kravince
voňavku vymačká,
třeba-li.
Pár dalších v potlesku
má hrdost za veteš.
Smrt vztáhla pařáty
z orloje
na břehu Vltavy.
My zde - a oni tam.
Čert je vzal!
Z hoře a ze stesku
kazajku nespleteš;
pátý ... či třicátý,
jedno je.
Čas všechno přetaví,
vzdor zlatým ulitám.
Slije v žal
oddanost praporu
i zradu neblahou,
pobožné s kacíři,
světlo s tmou,
žhavou i studenou,
pozadí, popředí,
ano s ne,
pýchu i pokoru,
zbabělost s odvahou,
tribuny s pranýři.
Radost mou,
barevně laděnou,
zalije do šedi
žalostné.
Co zbude? Účtenka
s položkou za tóny,
za slůvka - květiny
v Alhambře.
Čas vřadí do dluhu
týdny, jež zmařeny
leností,
mlčící písmenka -
- vyčichlé flakony
s šelakem ssedliny
po ambře,
šlépěje do kruhu
přes bludné kořeny
marnosti,
měsíce váhání
nad formou zbytečnou,
zbavenou obsahu,
žertovný
úšklebek nad čísly,
tou chladnou hydrou sil
nekalých,
svázaná tlachání
o prázdnu za tečnou,
když světu na prahu
katovny
vlas mečem pročísli,
jež katan přibrousil
o kalich
s octem a se žlučí.
V údobí přebytků,
v němž hříchem nemítí
majetku,
rab splácí Štěstěně,
břichatec nuzáky
vyžírá,
dav slouží kozlu, či
božskému dobytku
a přítel zlomí ti
za pětku
vaz. Z rámu na stěně
zubí se řezáky
vezíra.
V purpuru preláta
disk slunce klopýtá
den za dnem po dráze
plamenné,
paprskem ozdobí
taftový střevíček
na plyši;
pak dozní sonáta
pro čtyři kopyta:
ty, vsazen do hráze
z kamene,
řveš básně pro snoby -
- a ani človíček
neslyší.
Krajem se rozprostře
bezbřehá hluchota:
děravá růžová
lastura,
z níž moře vyteklo
a s ním i ozvěna
příboje.
Smrt svačí na kostře
rytíře Quijota -
- Nekaramazova
Arthura.
Ráj směněn za peklo
a bitva ztracena
bez boje.
Klid mrtvých. Na lukách
bochánky chrastavce
a vůně heřmánku
na stráni.
Z balady zůstala
jen slupka, líbezná
jako dech -
- květ svlačce v prolukách
na slepé zastávce.
Žold slouhy za stránku
kafrání
a gesto chvástala:
psí známka železná
na schodech
k příbytku rasovu.
Uprostřed shluknutí
čumilů tuctových
grimasa
tvé vlastní podoby,
zhnědlá jak sepie.
Horečky.
Dráb má se k proslovu
a mužik - v pohnutí
a v láptích juchtových -
- zajásá.
Těplušku vyzdobí,
říhaje, upije
vodečky.
Hle - mudrc z nezbytí.
Dům, město, světadíl,
planeta - vystlány
chytráky,
zatímco v podzemí
car-kruťas zamyká
šatlavy.
Pár týdnů k dožití,
jež pán ti vyhradil,
propíjíš u brány
s žoldáky.
Vzepřeš se pažemi
o hůl. Krok spastika
šmatlavý
na cestě z taverny.
Vysoko na hoře
valí se oblaka
k obzoru -
- otroci z Boboli
krášejí s grácií
v nadsvětí -
a měsíc nádherný
vpíjí se do moře,
bledý jak alpaka
příborů.
A mozek rozbolí
zapřenou Francií
v paměti.
Uzavřen výprodej.
Smrt - slepý porybný -
- odnáší nosítka
k Adenu.
Dny, týdny bez spánku
a bolest. Milenka
věrnější
nad jiné. Čaroděj
čas, zlý a nehybný,
jak tkalec bosý tká
halenu
z holčičích copánků.
Hodiny - znaménka
včerejší
bláhové revolty.
Zvuk mincí v opasku,
co důkaz zmoudření
gamina.
A lebka vrahova.
Hráč sedí u karet
sehnutý,
zíraje do volty.
Namísto výprasku
vryla se do dřeni
gangréna.
Co zbylo z domova?
Špitál. Pak lazaret
kajuty.
Z pevniny zavane
vzduch s vůní mandloní.
Pas de mille plovoucích
zelených
mořských trav. Zátoka
s pestrými bárkami
Amharů.
Zábradlí kované;
dnes jako předloni
plachtoví s barvou cích,
bělených
na břehu potoka.
Obrázek z reklamy
v bazaru.
Křeč s chutí arzénu
přitáhla opratě.
Skřípění kotevních
řetězů.
Vlas sestry Sapfó slét
se stěžně. Smrt žene
tartanu
k vyhlídce na Seinu,
tonoucí ve zlatě
náhrobků. Co je v nich
vítězů!
Tam pak - snad naposled -
- vrůst zády do kmene
platanu:
klenutí čtyřboká -
- kalichy zvonečků,
vonících z kopule
svatyně;
pach kouře z továren;
voňavka s růžemi
z ložnice.
Pak vdechnou zhluboka
stuchlinu dvorečků,
aroma cibule
z kuchyně,
parfémy kaváren
s těžkými vůněmi
tržnice ...
Stesk. Hudba doznělá
ptačího odletu.
Ne, nikdo nestojí
o rýmy.
Past echa z muziky,
pauzy, jež zůstaly
z milostné
písně, jež nesměla
zazářit nakvětu
zešedlých aloí
s chorými,
seschlými jazyky.
A solné krystaly
bělostné
po slzách bez pláče,
zaryté do zraku.
Moč, moře, krev a pot
na víčku.
Rezavé zábradlí,
lepkavé od lizu
pro srny.
Kus soli pro práče,
co kámen do praku.
Vzpomínka na klapot
střevíčků
a na květ, upadlý
do barev tabrizu
z bavlny.
Je jaro přezrálé.
Tvá ruka promrzlá
se slanou krůpějí
setře sen
s peříčky bodláku,
zmítaných ve vytí
vychřice.
V světě, v němž nadále
kraluje obr zla,
( byť sebekrutěji
otřesen ),
dál dlužno sedláku
pokorně zdraviti
biřice
vrchnosti zlozvané,
dál dlužno biřici
podplácet pacholka
katova,
jenž zdraví pokorně
znak s mečem v kozelci
mučidel.
Kat tančí pavane
nad buřty s hořčicí.
V kapsáři tobolka
nachová
s výdělkem za škorně,
stažené viselci
z chodidel.
Svršky a podrážku
lichváři do krámu!
Zbyly jen tkanice
konopné.
Vplete je v oprátku
jak dívka pentličky
do copu.
Provaz dře o drážku
vřezanou do trámu
na dvoře káznice
pro schopné,
nedbalé pořádku.
Potrava pro smyčky
pochopů.
Nálevny, bordely
a drsná sebranka
v prodejném obětí
dravých let.
Je pozdě na návrat!
Jen bloudi na skálu
zasejí,
blouzníce, vzejde-li
žito či pohanka ...
Napříště zbude ti
na výhled
jen vnitřní strana vrat
zahrady špitálu
v Marseilli.
Stůl. Bible s koránem
a mince z tobolky.
Dva světy: do téru
padá sníh.
Jsi okoun dvojněmý;
v retortě kape ti
z žaber líh.
Procitáš nad ránem
do vůně karbolky,
s pachutí éteru
na dásních.
S mokrými dlaněmi,
s pahýlem po sněti,
o berlích
budeš se belhati,
vystaven posměchu
mrzáků na duchu,
rozmaru
lhostejných, charitě
dobráků, laskavých
z profese.
Snad kříž, snad Boha ti
dají. Co útěchu.
Zatoužíš po vzduchu
v Hararu,
svíraje zarytě
hrst mincí blýskavých ...
Stane se
ve chvíli prokleté,
že osud, blasfemik,
pantera splete si
s morčetem
a orla vladaře
krmí co pečeni
v krmníku,
že verše proplete
špagátem polemik
a hňupství vyvěsí
nad světem,
skryv ducha v almaře.
Co zbývá k vyřčení,
básníku? ...
Pramálo: nejdřív řev ...
... výkřik ... pak volání.
Sten. Tiché vzepjetí.
Kredo rtů,
letící ozvěnou
nad pastí hladiny
ošidné,
zasákne do výdřev,
jak šminka do skrání.
Smrt svíčky sfoukne ti
na dortu!
Smrt s nohou dřevěnou
sčítá tvé hodiny.
Oči dne
osleple mžourají
na větrem žhavený
disk slunce, opilý
v červenci.
Vzduch těžkne nad hlavou,
dny rostou do týdnů.
Za vraty,
v svátečním mumraji
v široké avenue,
zpívají otylí
vlastenci
písničku krvavou
z někdejších svatých dnů
odplaty.
Zde, nebo kdekoli,
vyryti na štítě
neraci - neryby:
znamení na čele obětí,
jež bity vrchností,
nebučí.
A bídní, v soukolí
moci, teď mají tě
za pláč, či alibi,
sevřeni
v železném objetí
strachu a zvyklosti;
v obruči,
maticí stažené
a šroubem z oceli.
Je tomu mnoho dní,
básníku,
co's módou v Paříži!
Vždyť báseň přežívá
vězení
tyranů. A že ne,
aby se vraceli,
odejdou rozhodní
z kurníku
se zobem za mříží.
Nač myslíš? Na lživá
tvrzení
o svaté ornici?
Čekání tasemnic
v kuličkách chrobáčích
na zázrak,
na profil platýse,
vztyčený nad světem!
Hrdému,
vkutému v temnici,
nezbude časem nic:
nemá sluch, nemá čich,
nemá zrak.
Pud psa, jež točí se
za vlastním ocasem,
zbude mu.
Na dně? Ne, ještě ne!
Ač smrt máš zasetu
pod kůží pahýlu,
poznovu
sveřepě svíráš den,
jenž se ti za zády
objevil;
ač týdny ztřeštěné
tančíce musettu,
zdobí už mohylu
bláznovu,
odjíždíš do Arden,
před zrakem - arkády
v Charleville.
Pozvedni berlu! Výš!
Jak šavli bojarů,
jež bitka vítězná
rozjaří!
Že ještě bolí steh,
když kulháš, vleka kříž
protézy?
A s kým si promluvíš
po létech v Hararu?
Kdo chce tě? Kdo tě zná,
zbrojaři?
Co hledáš na místech,
kam dávno nepatříš?
Askezi
mrzáka - Lazara?
Cpát zrno do volat
husích? Toť bludička -
- lemura
ve spánku děsící!
Kterak chceš naložit
s nudou dne;
od jara do jara!?
Či snad chceš přivolat
od řeky mladíčka
Arthura
s veršíky pod kšticí?
Jen něco málo žít
v nestoudné,
bláhové naději,
že možno básněmi
a silou nadání
dobýt snů?
Létat si azurem,
posazen na tura
s křidélky?
Dříve či později
proklouzne dásněmi
pelyněk zklamání
do jícnu;
chce Arthur Arthurem
zabíti Arthura?
Pondělky,
nudnější úterý;
středy, jež sousedí
se čtvrtky na pátek;
nařvané
hospodské soboty;
ospalost nedělí
s knedlíky.
Kdekdo a kdekterý
zarostlý v prostředí
plyšových klekátek
pro zvané.
Buď oni - nebo ty.
Neb lev se nedělí
s pudlíky
o sousto z kořisti,
balené v kozince!
A hledat přístřeší
v nečase
ve chlívku s prasaty?
To pojde raději,
zhrdaje
nažranou závistí
za mříží zvěřince! ...
Jsi duchem v Habeši,
vleka se,
zarostlý, vlasatý,
srpnovou alejí.
Škoda je
času i myšlenky
na stesky po dětství.
Marno - a pozdě je
přemýšlet
o bitvách včerejších;
a věru na čase
zpopelnit
poličku na plenky
a vydat svědectví!
Vždyť slůvkem naděje
zlomíš led
mlčení ve verších,
byť čas ti bezhlase
svíjel nit.
Ač srpen v zenitu,
je chladno. Zlatě plá
zář polen bukových
v ohništi
horního pokoje.
Odjezd!! Ten poslední
z odjezdů ...
Do země Hamitů
utíkáš? Do tepla,
kde slunce jako vích
rozblyští
písek? Kde ticho je
v půlnoc i k poledni? ...
Na hvězdu
v bezbřehém vesmíru,
na růži v blankytu
odcházíš, netuše
doposud,
že smrt je průvodčím
dráhy, jež k Marseilli
vezla tě.
Co tušíš o smíru,
s rukama bez citu,
rozhořčen do duše
na osud?
Zlost - toť jen úvod! Čím
dále, tím častěji,
ve zlatě,
v hedvábí oděná,
přichází Erató -
- rudý vlas, sepnutý
v temeni,
ozdoben smaragdy;
pláštěnkou přepestrou
z parabel
zakryta ramena ...
Kde je tvá vzpoura? To
štvaní se? Minuty
z kamení?
Bylo to včera, kdy
plakal jsi před sestrou
Isabel,
zoufalý bezmocí,
ochrnut, nehybný?
Jen hlava spojená
se srdcem.
Proud veršů zazáří
jak třpytný vodopád
v měsíci,
tryskaje do noci,
brilantní, bezchybný;
navzdor, že hyena
mudrcem,
že říjen ze září
a vzchází listopad,
chrastící
o listy - mumie -
- spadané z platanů.
Sychravě mrholí
na větve,
jež vítr obnažil;
nahé až na kůru.
Škaredá
smrt chroptí Kyrie
krákorem havranů
k veršům, jež hlaholí
v hlavě tvé!
Už vyschla studna žil
a anděl na kůru
pozvedá
křídlovku. K requiem!
Poslední minuta
k dopití poháru,
Arthure!
Poslední vzkřiknutí
k sedlání velbloudů
oněmí
v ampulce s morfiem.
Smrt - kobra svinutá
v kytici z bulváru
D'amoureux.
Perutě labutí
stržené do proudu
podzemí,
do řeky Acheron.
Ticho. Čas pro snění.
Jen kapky šelestí
o hrobku.
Ticho tak propastné,
jak výbuch Stromboli.
Na vracích
opilých galeon
zbylo jen kušnění
a krotké neřesti
pohrobků.
Neslané, nemastné,
zpatlané bláboly
o mracích.
Erató služebnou,
Eutherpé v ústavu.
Zastydlá puberta,
kreslící
hovínkem žoldnéře
na Kalliopinu
tabulku.
Svět - Janus, s šalebnou
tváří. Dráb za stravu!
Co chtěl bys, u čerta,
myslící,
na téhle galéře?
Žrát hrách a lupinu
v útulku
pro mezky carovy?
Je možný návrat? Ne!
Žiješ-li ve strachu,
zmizerníš
ten střípek věčnosti,
jenž Bůh ti poskytne
k životu.
Jsou mnozí takoví,
co z výšky závratné
prchají do prachu.
Na zem! Níž!
V otrocké vděčnosti
za bídné zpropitné
despotů.
A můza? Zemřela?
Ach, kdeže stařena!
Je studnou artézskou
v úhoru
rvaní se o krajíc.
Vypráví do hádek
o kráse,
čistější anděla.
A byť i pohřbena
do krypty pod deskou
z mramoru,
zpívá si, čekajíc
na prince z pohádek.
Dočká se? ...
