Sněhurka v hadřících
14. 1. 2009
ISněhurka v hadřících
hladově hltá střídku
a doba ledová
dští z plátna biografu.
Led ulpěl na dřících
sloupů - a sedm skřítků
přisáto na karafu
bojara Smirnova.
Oběti objetí:
zplodiny, porno, drogy
a břehy na obzoru
v mlčení s ozvěnou.
Škrcená souvětí.
Dvojité monology
přes desku skleněnou -
namísto rozhovoru.
Alkohol - tablety.
Led ohně v žáru Etny.
Obkládek z žíraviny
na úsměv ztrhaný.
Tvůj svět. Svět bezhřbetý,
bezhlavý, nepříčetný.
Modlíš se s trhany
- Odpusť nám naše viny ... -
Charakter rozláme
samota v karanténě.
Daleko kdesi šílí
rytmické kytary.
Neznámé neznáme
a známé ještě méně.
Lidové safari,
kde na lidi se střílí.
Svět trotl, oděný
v šat pro švýcarskou gardu:
obleček kašpara
a čapka s rolničkami.
Zkřivené kořeny
s lichými zpěvy bardů.
Šílený Albert Camus
překročí Lazara,
jda noční Paříží
bez bot a bez haleny -
a mistr Robert věší
zpocené kacíře.
Entrecôte s lanýži
a život zahalený
výpary po síře,
dehtu a po veteši.
Prý - měl bys vyprávět!
Hníst ze slov Iliadu
či ódu na pokoru
Terezy z Ávily.
Příběh? Ne! Lepra vět
opěvujících zradu -
a paškleb, zavilý
jak hrana v čase moru.
Svět slepých poetů,
zřících jen světlo denní,
zděšených soumrakem,
zapírajících noci
v třaslavém falzetu
smíchu a zapomnění.
Obojživelní mloci
nad lahví s koňakem.
Svět katů, katyní
a šifrovaných šifer,
prolhaných pamětí
a nudných archetypů.
A stvůra v svatyni:
Neanděl - Nelucifer.
Lhostejná krutost vtipů,
vyrážka na pleti
miloské Venuše.
Svět světem ještě stojí.
Rošády, gambity
a paty diplomatů.
Zrak mistra Hanuše,
zrak smrti na orloji
vsazený do dramatu -
do prázdna přibitý.
Cvakají závěry.
Jestřábi pod nebesy,
čtyřlístky pro štěstí
a provaz z oběšence.
Svět linek důvěry,
kde jeden nahrabe si
z pýchy a indolence -
a druhý z neřesti.
Svět hrubství, lakoty,
chrapounství, arogance,
zapřených ambicí
a potlačených vášní.
Svět - stejný jako ty.
S drzostí samozvance
žoldnéři prostopášní
a panští biřici
zasedli ke kostkám
v taverně Paranoia.
Pach levné pálenky
a stydnoucího potu.
Svět zmrzlý na kost. Kam
zmizeli Hals a Goia?
Z Dantů a Diderotů
láptě a válenky
sibiřských barbarů.
Houf vyděračů daní,
fízlů a veksláků
nadává na poměry
s děvkami u baru.
Je doba vinobraní;
viny a nedůvěry,
vězeňských tepláků.
Táhne čas ledový -
táhne čas ze Sibiře
do země bezzemků,
do země bez jazyka.
Co dáti bardovi?
Jeskyni v Altamiře -
předepsat narkotika
a rytmus odzemku.
IISněhurka v exilu
hladově hryže skývu:
v ranečku na hřbetě
kus juty na kostýmek -
a tucet čumilů
zabírá ze stativu
dokumentární snímek
o nouzi ve světě.
Stařeny bez chrupu
s pentlemi na paruce
ve frontě čekají,
opřeny o berličky.
Zástupy v zástupu -
lidová revoluce.
Dvě kila krkovičky
co trofej v turnaji.
Žerď s šerpou barevnou:
půl černou - polo rudou.
Hrob s peklem prolnuly
do krve nemluvňátek.
Den dýchá nálevnou,
stíraje nudu nudou.
Je třináctého - pátek
v chemické formuli
člověčích robotů
s mechanickými mozky.
S úsměvem z granitu
nahradí sexem lásku.
Do prózy v argotu
čpí vůně papirosky.
Slovíčka na zakázku
přes brýle profitu.
Za okny prázdno cest
a rozbahněných polí,
žíravých krůpějí,
jež sdružily se v mraky.
Hle - vlajky na počest
budoucích Akropolí,
budoucích Nagasaki,
budoucích Pompejí.
Popelky z Habeše
s nabobtnalými bříšky
zkoušejí dlaněmi
zaplašit mouchy z očí.
Vagony veteše
náhradou za oříšky.
A vládce o výročí
rachotí zbraněmi.
Oběti po kusu,
náboje po tisících:
- stupidní rutina
plánovaného děje.
V zeleném ubrusu
houf slouhů, zápasících
o zbytky paideje
Iljiče Lenina.
Svět intrik, podvodů,
lhaného milování,
mrtvého pohlaví
a svinstva pod poklicí
nabízí v podchodu
laciná místa k stání
na pestrou veselici
a slavnost popravy
někdejší jistoty
o zdravém, hebkém světě.
Sám sebe proklíná -
sám sebe nenávidí.
Do řvaní despoty
kat veze na lafetě
mrtvoly živých lidí.
Divadlo začíná!
Jen země zůstala.
Plesnivá šedá hlína
s průduchy liščích nor
a betonových krytů.
Faunova píšťala:
- tón s tónem vzhůru vzlíná
vápencem trilobitů
pod pleše lysých hor.
Ne, nic se neděje
a nic se nepřihází.
Jen bíle plochy cích -
kořenů našich bytí.
Ze zbytků naděje
vždy beznaděje vzchází.
Nehybní trilobiti
v mocenských rovnicích
vůdců a tyranů -
klasiků nové doby.
Smrt visí na vlásku;
stín Damoklova meče
povlává v průvanu
jak hadr na nádobí.
Sněhurka vědra vleče
a myslí na lásku.
IIIJohanka ze zlata
zří proraženým hledím
z Náměstí Pyramid
na zasviněnou Seinu ...
Proč platí kůzlata,
holubi nad náledím
či hlasy Demosthenů
méně než dynamit? ...
Zní trylky stohlásků
z obrazu od Uccella.
Z básní jen vata strof
a slova zhoblovaná.
Prst drhne o vrásku
uprostřed tvého čela,
z písničky Donovana
zní předzvěst katastrof.
Sněhurka v exilu
hladově hryže skývu:
v ranečku na hřbetě
kus juty na kostýmek -
a tucet čumilů
zabírá ze stativu
dokumentární snímek
o nouzi ve světě.
Stařeny bez chrupu
s pentlemi na paruce
ve frontě čekají,
opřeny o berličky.
Zástupy v zástupu -
lidová revoluce.
Dvě kila krkovičky
co trofej v turnaji.
Žerď s šerpou barevnou:
půl černou - polo rudou.
Hrob s peklem prolnuly
do krve nemluvňátek.
Den dýchá nálevnou,
stíraje nudu nudou.
Je třináctého - pátek
v chemické formuli
člověčích robotů
s mechanickými mozky.
S úsměvem z granitu
nahradí sexem lásku.
Do prózy v argotu
čpí vůně papirosky.
Slovíčka na zakázku
přes brýle profitu.
Za okny prázdno cest
a rozbahněných polí,
žíravých krůpějí,
jež sdružily se v mraky.
Hle - vlajky na počest
budoucích Akropolí,
budoucích Nagasaki,
budoucích Pompejí.
Popelky z Habeše
s nabobtnalými bříšky
zkoušejí dlaněmi
zaplašit mouchy z očí.
Vagony veteše
náhradou za oříšky.
A vládce o výročí
rachotí zbraněmi.
Oběti po kusu,
náboje po tisících:
- stupidní rutina
plánovaného děje.
V zeleném ubrusu
houf slouhů, zápasících
o zbytky paideje
Iljiče Lenina.
Svět intrik, podvodů,
lhaného milování,
mrtvého pohlaví
a svinstva pod poklicí
nabízí v podchodu
laciná místa k stání
na pestrou veselici
a slavnost popravy
někdejší jistoty
o zdravém, hebkém světě.
Sám sebe proklíná -
sám sebe nenávidí.
Do řvaní despoty
kat veze na lafetě
mrtvoly živých lidí.
Divadlo začíná!
Jen země zůstala.
Plesnivá šedá hlína
s průduchy liščích nor
a betonových krytů.
Faunova píšťala:
- tón s tónem vzhůru vzlíná
vápencem trilobitů
pod pleše lysých hor.
Ne, nic se neděje
a nic se nepřihází.
Jen bíle plochy cích -
kořenů našich bytí.
Ze zbytků naděje
vždy beznaděje vzchází.
Nehybní trilobiti
v mocenských rovnicích
vůdců a tyranů -
klasiků nové doby.
Smrt visí na vlásku;
stín Damoklova meče
povlává v průvanu
jak hadr na nádobí.
Sněhurka vědra vleče
a myslí na lásku.
IIIJohanka ze zlata
zří proraženým hledím
z Náměstí Pyramid
na zasviněnou Seinu ...
Proč platí kůzlata,
holubi nad náledím
či hlasy Demosthenů
méně než dynamit? ...
Zní trylky stohlásků
z obrazu od Uccella.
Z básní jen vata strof
a slova zhoblovaná.
Prst drhne o vrásku
uprostřed tvého čela,
z písničky Donovana
zní předzvěst katastrof.